Sv. Jakub Větší
Jakub Větší
Generální audience Benedikta XVI.
Drazí bratři a sestry,
pokračujeme v řadě portrétů apoštolů, které vyvolil sám Ježíš během svého pozemského života; brzo se setkáváme s postavou Jakuba. Biblické seznamy dvanácti uvádějí dvě osoby s tímto jménem: Jakub Zebedeův syn a Jakub Alfeův syn (srov. Mk 3,17.18; Mt 10,2-3), kteří bývají všeobecně rozlišování názvy Jakub Větší a Jakub Menší. Tato označení jistě nechtějí měřit jejich svatost, nýbrž jen berou v úvahu různý význam, který dostávají ve spisech Nového zákona a zvláště v rámci Ježíšova pozemského života. Dnes věnujme pozornost první z těchto stejnojmenných osobností.
Jméno Jakub je překladem Iácobos pořečtěného tvaru jména slavného patriarchy Jákoba. Apoštol toho jména je bratrem Jana a ve zmíněných seznamech zaujímá druhé místo po Petrovi, jak u Marka (3,17) nebo třetí místo po Petrovi a Ondřejovi v evangeliích Matouše (10,2) a Lukáše (6,14), zatímco ve Skutcích apoštolů přichází po Petrovi a Janovi (1,13). Tyto variace naznačují živou církevní tradici, která tím nebo oním způsobem vždy zdůrazňuje Jakubovu důležitost. Ve scéně povolání následovat Ježíše má Jakub třetí místo po Petrovi a Ondřejovi (srov. Mt 4,18.21; Mk 1,16.19). Například Marek říká, že Ježíš, „když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě“ (1,19; srov. také Mt 4,21). V jiných úryvcích je Jakub znovu a znovu uváděn na druhém místě po Petrovi a před Janem, když je vypočítáván jako jeden z privilegovaných učedníků, kteří se zblízka podílejí na důležitých okamžicích života samého Ježíše: na vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,37; Lk 8,51), na události Ježíšova proměnění (srov. Mt 17,1; Mk 9,2; Lk 9,28), na zahájení tzv. eschatologického proslovu (srov. Mk 13,3) a nakonec na Ježíšově smrtelném zápase v Getsemanech (srov. Mt 26,37; Mk 14,33). Tak je také zmíněn před Janem, když dva bratři, ne bez domýšlivosti, žádají Ježíše, aby seděli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici ve chvíli jeho uvedení na trůn v království (srov. Mk 10,35-40). Jedna věc zůstává naprosto jasná a to, že se Jakub Větší těšil z velké autority uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě, za nějž měl také pastorální odpovědnost spolu s Petrem.
Také on byl rybářem a na Ježíšovo povolání odpověděl velmi pohotově. Spolu se svým bratrem „zanechal svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním“ (Mk 1,20). Dva Zebedeovi synové měli od Ježíše nezvyklé přízvisko „Boanerghés“, to je „synové hromu“ (Mk 3,17), pravděpodobně s odkazem na jejich vášnivou horlivost. Lukáš totiž vypráví, že když Ježíš se svými putoval do Jeruzaléma, poslal před sebou posly: „Ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? On však se obrátil a přísně je pokáral“ (Lk 9,52-55). V náruživé reakci dvou učedníků se jistě projevovala láska k Ježíšovi, ale pravděpodobně se vynořovalo tradiční nepřátelství, jež vládlo mezi Židy a Samaritány (srov. Jan 4, 9b). Ježíš však nemá rád násilí a jeho pokárání mělo Jakubovi posloužit k tomu, aby později přijal, že bez vzpoury podlehne násilí Heroda a darem svého života dosvědčí svou lásku k Mistrovi. K tomu se musí přidat již zmíněný domýšlivý požadavek, aby mu bylo vyhrazeno ve chvíli očekávaného Ježíšova vítězství zvláštní zacházení: i zde se fakta postarají o to, aby mu ukázala, že má-li sdílet Ježíšův osud, musí spolu s ním pít velmi hořký kalich (srov. Mk 10,38-39).
Mezi silnými chvílemi, které jsme vzpomněli, jsou dvě zvláště významné, také proto, že se jeví jako protikladné: mám na mysli Ježíšovo proměnění na hoře Tábor a smrtelný zápas v Olivetské zahradě. V obou případech je Jakub vybrán spolu s Petrem a Janem za svědka události: je to jistě znamení zvláštního zalíbení z Ježíšovy strany. Jde o velmi odlišné události: v jednom případě Jakub s ostatními dvěma apoštoly zakouší slávu a extázi, v druhém stojí tváří v tvář utrpení a pokoření. Druhá zkušenost byla pro něho jistě příležitostí, aby opravil první, pravděpodobně mylný výklad: měl nahlédnout, že Mesiáš, očekávaný židovským národem jako vítěz, nebyl ve skutečnosti obklopen pouze ctí a slávou, nýbrž také trýzněmi a slabostí. Jakubova víra tak mohla krok za krokem vyzrávat, tím, že on sám pomalu rozlišoval pravou mesiášskou identitu Mesiáše.
Toto dozrávání bylo dovršeno Duchem svatým o Letnicích, takže Jakub, když nadešla chvíle svrchovaného svědectví, necouvl. Na počátku 40 let prvního století, král Herodes Agrippa, vnuk Heroda Velikého, jak informuje Lukáš: „začal zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem“ (Sk 12,1-2). Lapidárnost zprávy bez jakéhokoliv detailu vyprávění na jedné straně odhaluje, jak bylo pro křesťany normální vydávat svědectví pro Pána vlastním životem a na druhé straně, jaké přední místo zaujímal Jakub v jeruzalémské církvi, také kvůli roli jako hrál během pozemského Ježíšova života. Pozdější tradice, sahající aspoň k Isidorovi ze Sevilly vypráví o jeho pobytu ve Španělsku, aby hlásal evangelium v onom důležitém regionu římské říše. Podle jiné tradice bylo naopak jeho tělo převezeno do Španělska, do města Santiago de Compostella. Jak všichni víme, ono místo se stalo předmětem velké úcty a dodnes je cílem četných poutí, nejen z Evropy, nýbrž i z celého světa. A tak se vysvětluje ikonografické znázorňování sv. Jakuba s poutnickou holí v ruce a se svitkem evangelia, charakteristickými rysy putujícího apoštola a věnujícího se hlásání „radostné zvěsti“.
Od svatého Jakuba se tedy můžeme naučit mnoha věcem: pohotovosti přijmout povolání Pána, i když požaduje, abychom opustili „loď“ svých lidských jistot - nadšení následovat ho po cestách, které on vytyčí za hranice jakékoliv naší domýšlivosti, ochotě vydávat mu svědectví s odvahou, je-li nutné až k nejvyšší oběti života. Tak se Jakub Větší staví před nás jako výmluvný příklad velkodušného přilnutí ke Kristu. On, který chtěl sedět se svým bratrem po boku Mistra v jeho království, byl první, který s ním sdílel mučednickou smrt.
Přeložil J. Koláček, SJ
