Krátká sváteční zastavení se(45)
18. 5. 2010
2. květen—5. neděle velikonoční, Jan 13,31-35
„Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás“, hezky se to řekne a je to i líbivé lidskému sluchu, ,ale už hůře a s jistými obtížemi se tato věta realizuje v běžném lidském životě. Začněme od konce tohoto Kristova přání, které je adresováno každému z nás. „Jako jsem já miloval vás“ – podívejme se jak Kristus jedná s člověkem : jde na svatbu a pomáhá když přichází nouze; vyhání kupce z chrámu a zpřevrací jim stoly a u toho asi nešeptal, ale dosti řval na ony obchodníky; odpouští veřejné hříšnici; přijímá každého, kdo k němu přichází s opravdovostí a moudrostí svých úmyslů; nebojí se napomenout i ty kdo mají moc v tehdejším státním zřízení; stojí vždy pevně za svými názory – a další a další situace které známe ze stránek Písma.
9. květen—6. neděle velikonoční, Jan 14,23-29
Mnohdy se nám, křesťanům, vyčítá, že se za dva tisíce let svět málo změnil. Že sice tvrdíme, že přišel Mesiáš, ale na světě je stále mnoho a mnoho zla. Ostatně ani v době Ježíšově to nebylo přece jiné. Ježíš chodil po Palestině, ale jen menší část lidí mu uvěřila. A římská okupační armáda ani po Ježíšově kázáni neodešla, ti, kdo druhé okrádali, to dělali dál, ti, kdo byli nespravedliví, pokračovali ve své činnosti a tak dále. Vypadá to pesimisticky? Jen na první pohled. Podívejme se do našeho evangelia. Ježíš zde mluví o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, dává jim svého Ducha a dává jim svůj pokoj. A s tímto obdarováním potom vcházejí do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Což můžeme být i my. Můžeme, pokud nečekáme stále a stále od Ježíše něco jiného, něco, co nám ani nedal ani neslíbil. Nebo pokud nečekáme znovu a znovu od světa, že se změní, že se změní podle našich (jistě těch nejlepších) představ.
13. květen—čtvrtek, slavnost Nanebevstoupení Páně, Lk 24,46-53
Ježíšův život vrcholí v jeho zakončení: vše, co mluvil, učil, dělal, to, jak žil, za koho se pokládal a za koho byl pokládán, vrcholí v definitivní zkoušce: celé jeho dílo je nakonec ohroženo. To, co budoval, co tvořil, je postaveno na práh zkázy a zůstává jen alternativa: buď si podržet své poslání, svůj vztah k Otci i k lidem, svou identitu - a potom ale vše ostatní ztratit, nebo si udržet to, co bylo budováno, ale vzít si pro udržení za spojence "tento svět", tedy zéloty, saduceje, Římany. Ježíš volí ztrátu všeho pro věrnost svému poslání i své osoby, svého žití. A to znamenalo nakonec smrt.
16. květen—7. neděle velikonoční, Jan 17,20-26
Ježíšova prosba za jednotu postavena na prorockém vidění budoucích roztržek mezi křesťany, nebo na něčem jiném? Prvá varianta nevypadá nijak nepravděpodobně. Ale k vysvětlení asi nestačí. Ježíš, který prosí za jednotu svých učedníků, neprosí jen o jejich jednotu vzájemnou, dalo by se říci na horizontální úrovni, ale prosí za jejich jednotu s Otcem a Synem a v Otci i Synu. A to je něco, co se bez Božího přispění opravdu neobejde. Teprve křesťané sjednocení "vzájemně v Nejsvětější Trojici" mohou světu něco dosvědčit. Tedy sjednocení jak po horizontále, tak po vertikále je nutné.
Prosba za jednotu se považuje za jednu z nejdůležitějších závěrečných proseb Ježíšových, ze součást jeho závěti. Jistě právem. Ovšem s tím, že je jí třeba číst spolu s ostatními Ježíšovými "posledními přáními": "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření !" (Mk 16,15) a "Jděte, křtěte, učte." (srv. Mt 28,19-20). Teprve souhrn charakterizuje úkol Ježíšových učedníků - církve.
23. květen—neděle, slavnost Seslání Ducha sv., Jan 14,15-26
Jednou z velkých událostí v životě člověka je oslava narozenin. I v každém seskupení lidí je velká oslava výročí jejich založení, a ne jinak je tomu v církvi. A právě dnes církev na celém světě o slavnost Seslání Ducha svatého slaví své „narozeniny“.
V úryvku ze Skutků apoštolů jsme slyšeli jak to vypadalo ve chvíli zrození církve. Duch svatý se tu projevuje jako silný vítr a jako oheň. Proto oba tyto živly se staly symboly Ducha svatého. A právě v těchto symbolech je vyjádřeno jak Duch svatý působí v nás, když my k tomu dáme svůj souhlas.
30. květen—neděle Nejsvětější Trojice, Jan 16,12-15
Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věříme? Blízký nebo vzdálený? Snadno pochopitelný, nebo zcela tajemný? Nám podobný, nebo nám nijak a v ničem nepodobný? Tak a podobně se můžeme ptát hodně dlouho. Ale dnešní svátek nám dává ještě jinou odpověď. Říká: Bůh je Trojjediný. Jsme z toho hned moudřejší? Sotva. Ale pravda o jednom Bohu v trojici osob, o jednotě tří v jednom božství, je pokladem křesťanů od prvotních dob.Je to pravda, která nám umožní, abychom si své poznatky, své vědění o Bohu dotvářeli ne po libosti, ale do krásného a nikdy nekončícího poznání Boha.
„Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás“, hezky se to řekne a je to i líbivé lidskému sluchu, ,ale už hůře a s jistými obtížemi se tato věta realizuje v běžném lidském životě. Začněme od konce tohoto Kristova přání, které je adresováno každému z nás. „Jako jsem já miloval vás“ – podívejme se jak Kristus jedná s člověkem : jde na svatbu a pomáhá když přichází nouze; vyhání kupce z chrámu a zpřevrací jim stoly a u toho asi nešeptal, ale dosti řval na ony obchodníky; odpouští veřejné hříšnici; přijímá každého, kdo k němu přichází s opravdovostí a moudrostí svých úmyslů; nebojí se napomenout i ty kdo mají moc v tehdejším státním zřízení; stojí vždy pevně za svými názory – a další a další situace které známe ze stránek Písma.
9. květen—6. neděle velikonoční, Jan 14,23-29
Mnohdy se nám, křesťanům, vyčítá, že se za dva tisíce let svět málo změnil. Že sice tvrdíme, že přišel Mesiáš, ale na světě je stále mnoho a mnoho zla. Ostatně ani v době Ježíšově to nebylo přece jiné. Ježíš chodil po Palestině, ale jen menší část lidí mu uvěřila. A římská okupační armáda ani po Ježíšově kázáni neodešla, ti, kdo druhé okrádali, to dělali dál, ti, kdo byli nespravedliví, pokračovali ve své činnosti a tak dále. Vypadá to pesimisticky? Jen na první pohled. Podívejme se do našeho evangelia. Ježíš zde mluví o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, dává jim svého Ducha a dává jim svůj pokoj. A s tímto obdarováním potom vcházejí do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Což můžeme být i my. Můžeme, pokud nečekáme stále a stále od Ježíše něco jiného, něco, co nám ani nedal ani neslíbil. Nebo pokud nečekáme znovu a znovu od světa, že se změní, že se změní podle našich (jistě těch nejlepších) představ.
13. květen—čtvrtek, slavnost Nanebevstoupení Páně, Lk 24,46-53
Ježíšův život vrcholí v jeho zakončení: vše, co mluvil, učil, dělal, to, jak žil, za koho se pokládal a za koho byl pokládán, vrcholí v definitivní zkoušce: celé jeho dílo je nakonec ohroženo. To, co budoval, co tvořil, je postaveno na práh zkázy a zůstává jen alternativa: buď si podržet své poslání, svůj vztah k Otci i k lidem, svou identitu - a potom ale vše ostatní ztratit, nebo si udržet to, co bylo budováno, ale vzít si pro udržení za spojence "tento svět", tedy zéloty, saduceje, Římany. Ježíš volí ztrátu všeho pro věrnost svému poslání i své osoby, svého žití. A to znamenalo nakonec smrt.
16. květen—7. neděle velikonoční, Jan 17,20-26
Ježíšova prosba za jednotu postavena na prorockém vidění budoucích roztržek mezi křesťany, nebo na něčem jiném? Prvá varianta nevypadá nijak nepravděpodobně. Ale k vysvětlení asi nestačí. Ježíš, který prosí za jednotu svých učedníků, neprosí jen o jejich jednotu vzájemnou, dalo by se říci na horizontální úrovni, ale prosí za jejich jednotu s Otcem a Synem a v Otci i Synu. A to je něco, co se bez Božího přispění opravdu neobejde. Teprve křesťané sjednocení "vzájemně v Nejsvětější Trojici" mohou světu něco dosvědčit. Tedy sjednocení jak po horizontále, tak po vertikále je nutné.
Prosba za jednotu se považuje za jednu z nejdůležitějších závěrečných proseb Ježíšových, ze součást jeho závěti. Jistě právem. Ovšem s tím, že je jí třeba číst spolu s ostatními Ježíšovými "posledními přáními": "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření !" (Mk 16,15) a "Jděte, křtěte, učte." (srv. Mt 28,19-20). Teprve souhrn charakterizuje úkol Ježíšových učedníků - církve.
23. květen—neděle, slavnost Seslání Ducha sv., Jan 14,15-26
Jednou z velkých událostí v životě člověka je oslava narozenin. I v každém seskupení lidí je velká oslava výročí jejich založení, a ne jinak je tomu v církvi. A právě dnes církev na celém světě o slavnost Seslání Ducha svatého slaví své „narozeniny“.
V úryvku ze Skutků apoštolů jsme slyšeli jak to vypadalo ve chvíli zrození církve. Duch svatý se tu projevuje jako silný vítr a jako oheň. Proto oba tyto živly se staly symboly Ducha svatého. A právě v těchto symbolech je vyjádřeno jak Duch svatý působí v nás, když my k tomu dáme svůj souhlas.
30. květen—neděle Nejsvětější Trojice, Jan 16,12-15
Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věříme? Blízký nebo vzdálený? Snadno pochopitelný, nebo zcela tajemný? Nám podobný, nebo nám nijak a v ničem nepodobný? Tak a podobně se můžeme ptát hodně dlouho. Ale dnešní svátek nám dává ještě jinou odpověď. Říká: Bůh je Trojjediný. Jsme z toho hned moudřejší? Sotva. Ale pravda o jednom Bohu v trojici osob, o jednotě tří v jednom božství, je pokladem křesťanů od prvotních dob.Je to pravda, která nám umožní, abychom si své poznatky, své vědění o Bohu dotvářeli ne po libosti, ale do krásného a nikdy nekončícího poznání Boha.
